Zkušenosti mezi sporty jsou přenositelné

Helena Erbenová Karásková, bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, účastnice olympijských her a mistrovství světa. V době, kdy jiní svoji profesionální sportovní dráhu končí, ona přešla k triatlonům, k Xteře, k zimním triatlonům, odsud ke Swimrunu a Adventure. A všude sbírala nejen úspěchy, ale především zkušenosti, které se daly přenášet mezi sporty. To jí pomáhalo s adaptací do zdánlivě nových disciplín. Není proto divu, že dnes své zkušenosti předává mladým sportovcům jako trenérka.

Helčo, na Zlaté lyži, která se letos jela v Novém Městě v rámci FESA Cupu, jsme tě mohli zahlédnout v buňce servisu při mazání lyží. Svrbí tě ruce?

Dá se říct, že ano. Ale k servisu u B týmu jsem se dostala náhodou. Určitě to nebyl plán. Viděla jsem na sociálních sítích výzvu, že chtějí zapojit i ženy do servisního týmu a říkala jsem si, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Přes zimu to mám pracovně trochu volnější, nějaké individuální tréninky na lyžích, tréninky s naším bikovým týmem a zbytek práce jsou tréninkové plány a konzultace pro triatlonisty, jako jednotlivce mám i MTBO, překážkového běžce a nově i triatlonistu/ skialpinistu.

Servis jsi do té doby znala hlavně asi ze strany závodnice. Jaká byla tvoje první zkušenost z druhé strany, řekněme od lyžařského "kopyta"?

Ze začátku jsem z toho byla hodně nervózní, jestli to zvládnu a budu vědět co a jak. První závod FESA Cupu v Planici na konci listopadu byl skvělou zkušeností. Je jasné, že v tom, co se mazalo dřív a co se používá teď, je velký rozdíl. Ale pořád je to práce u kopyta a testování lyží, což mě hodně baví. Ráda také testuju lyže přímo se závodníky, když na to je v servisu prostor. V té Planici to byl takový hezký rozjezd, nebylo tam tolik závodníků a měla jsem možnost se trochu rozkoukat, co a jak. Byla tam příjemná skupina servisáků i závodníků. Při druhé zastávce v Ulrichu už to byl docela masakr, měli jsem tam skoro 30 sportovců, stejně, jako v Seefeldu. Pak jsem měla možnost se podívat se servisem i na světový pohár do Oberhofu. Tam to funguje trochu jinak, každý servisák má na starosti určité závodníky, kdežto na FESE to jede jako jedna velká manufaktura.

Co tě na mazání lyží nejvíce baví?

Každopádně je to velká alchymie, vedou se záznamy co, kde, kdy, jak se mazalo, zkoušelo, jaké byly podmínky. Ten výběr vosků, prášku, liquidů a nevím čeho všeho je pro mě velká zkušenost. To ale zatím není moje práce něco vymýšlet, já chodím s dalšími testovat ty vybrané vosky a to, co se potom maže závodníkům. Jsem samozřejmě i u kopyta, tam je té práce vždycky hodně. Lyže je potřeba čistit, připravovat do testů, napouštět parafíny. Řekla bych, že víc než skluzové vosky mě zajímají ty stoupací, ale v tom mám možná ještě větší mezery, protože od dob, kdy jsem závodila já, se toho změnilo opravdu hodně. Snažím se učit a koukat co a jak se maže. Zrovna při závodech v Novém Městě na Moravě to bylo na podmínky docela složité, ale myslím, že servis si s tím poradil dobře a určitě to potvrzují i výsledky závodníků.

Zmínil jsem, že dosud jsi znala servisní buňku hlavně pohledem závodníka. Asi by bylo fajn připomenout, že ty jsi byla v letech 2000 až 2010 reprezentantkou ČR v běhu na lyžích, mimo jiné jsi byla součástí naší štafety na ZOH 2002, kde jste byly čtvrté. Jak na tyto roky vzpomínáš?

Teď už zase dobře, ale když jsem končila z důvodu těhotenství, bylo to pro mne tehdy tak trochu vysvobození. Potřebovala jsem změnu, byla jsem z lyžování hrozně moc unavená. Chuť se mi ale po pár měsících vrátila a já jsem si řekla, že se vrátím, ale život to vymyslel jinak. V resortu pro mě už místo nebylo (což dneska naprosto chápu) a i když pak proběhlo pár lyžařských tréninků s panem Pavlatou, tak jsem se k lyžování už nevrátila a začala se postupně věnovat triatlonu.

Proč zrovna triatlon? Plavání nebývá silnou stránkou běžců na lyžích.

Nejdříve jsem ho jen tak zkusila, to byly dceři 3 měsíce. Nešlo mi to, ale hrozně mě to bavilo. Přes zimu pak probíhala klasická příprava na lyže, ale na jaře jsem znovu zkusila triatlon a nejednou jsem byla nejlepší v republice, druhá na evropském poháru a překvapivě třetí na mistrovství světa Xterra na Havaji. Začalo mě to živit. S mým taťkou jsme vytvořili skvělý tým a moje maminka pomáhala doma s dcerou Májou. Následovaly skvělé roky v terénním triatlonu a především v Xteře. Učila jsem se plavat a snažila se posouvat na biku a v běhu. Ten trénink mě tenkrát úplně pohltil a na lyžování jsem si skoro ani nevzpomněla.

Tvoje lyžařské výsledky byly tehdy trochu ve stínu Katky Neumannové, ale myslím, že snesou tvrdé hodnocení.

Lyžování jsem začínala Mistrovstvím světa v Lahti 2001 a myslím, že jsem tam měla slušný výsledek ze sprintu, ale jak tam tehdy proběhla dopingová aféra ve finském týmu a nejrůznější diskvalifikace, tak vlastně ani nevím kolikátá jsem nakonec byla.. 20, 19,…? ..ono je to už jedno. Postup to tenkrát nebyl, postupovalo tehdy pouze 16 lidí. Následovala Olympiáda v Salt Lake City a 4. místo ve štafetě. Pak jsem ale měla pocit, že výsledkově stagnuju. Ještě přišly dobré roky a zajela jsem si svoje maximum, 13. místo ve světovém poháru a nějaká další umístění do třicítky, ale nebylo to, co jsem si představovala. Domácí Mistrovství světa v Liberci v roce 2009 bylo pro mě docela trápením. I když jsem měla dobré letní přípravy, čísla byla dobrá, v zimě se to prostě vždycky nějak pokazilo. Potřebovala jsem z toho pryč, odpočinout si.

Triatlon je ale úplně jiný sport, jiný styl přípravy. Jak jsi se s tím poprala?

Když jsem se rozhodla, že začnu s triatlonem, začala jsem si psát tréninkové plány. Určitě jsem ale netrénovala jako triatlonista, ale trénovala jsem jako lyžař. Čerpala jsem z toho, co mě naučil pan Frühauf. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem tu možnost měla s ním trénovat, pro mě to byl prostě pan Trenér. V mé lyžařské kariéře mne hodně trénoval i pan Pavlata, se kterým jsem trénovala poměrně dlouho a ty metody byly dost podobné. Čerpala jsem ale i z práce trenérů, se kterými se mi netrénovalo dobře, na každém přístupu jsem se snažila najít něco pozitivního a použit to. Jsem vděčná za všechny ty zkušenosti, protože bez nich bych nebyla schopná sama sebe dostat na takovou úroveň ve sportu, na kterém jsem nevyrůstala. Snažila jsem se hledat nové způsoby a metody, které by mě posunuly. S úspěchy pak přicházely i dotazy, jestli se nechci stát trenérkou.

Tak to už byla docela výzva a hlavně asi velká poklona tomu, co jsi dokázala.

Kdysi dávno jsem si udělala trenérskou lyžařskou licenci B, ale nevěnovala jsem se tomu. To mi ale umožnilo si udělat Xterra Certificated Coach a následně jsem si udělala i trenérské béčko v triatlonu. K závodní činnosti se mi souběžně rozběhla i ta trenérská. Ze začátku jsem měla pouze triatlonisty, ale později jsme s manželem založili bikový tým Czech Multisport Coaching (CMC) a začala jsem se věnovat i trénování dětí. Manžel se stará o technickou část tréninku, je skvělým technikem. Já o tu fyzickou. Baví nás to, tréninky rozebíráme, bavíme se o tom.

Dalo se tedy z lyžařských zkušeností čerpat i v triatlonu?

Spojení kola a lyžování mi dává velký smysl. Všechny ty roky v lyžování mě dovedly k triatlonu. A triatlon jsem mohla dělat proto, že jsem měla zkušenosti z lyžování. Možná to zní divně, ale já to takhle cítím. I když jsem v určité době měla pocit, že už jsem na lyže a tyhle roky skoro zapomněla a cítila se více jako triatlonista, uvnitř jsem stejně pořád lyžař, to nevymizí.

Jak se to tak stane, že člověk ukončí jednu profesionální kariéru, vrhne se na jiný sport a v něm se stane několikanásobnou mistryní Evropy a mistryní světa?

Dá se říct, že na začátku této cesty byl můj táta, který se triatlonu věnoval už když jsem byla malá. Byl to právě on, kdo, byť původem lyžař kombiňák, mi 3 měsíce po narození dcery řekl, ať s ním jedu na triatlon, respektive duatlon. Ten závod se mi moc nepovedl, ale bavilo mě to. To bylo na podzim. Na jaře jsme vyrazili znovu a závod už i s plaváním jsem vyhrála, pak jsme jeli na závod Evropské Tour do Špindlerova Mlýna, kde jsem skončila druhá, pak jsem na Evropě obsadila 5. místo a i přes můj odpor děda zařídil cestu na Mistrovství světa na Maui. Senzační 3. místo byl poslední dílek skládačky a z lyžařky byla triatlonistka. Další dvě zimy jsem se ale věnovala i zimnímu triatlonu, kde jsou součástí i lyže. Tady jsem získala dva tituly. Ale protože přes zimu se hodně plave, bylo to pro mě náročné především z hlediska zdraví a já byla každou chvíli nemocná. Na lyžích jsme pak jezdila už méně a soustředila se spíš na trénink. Triatlon se pro mě stal obživou, vyhrála jsem myslím 38 závodů Evropské Tour a nikdy jsem v rámci ET nebyla mimo stupně vítězů, 3x jsem vyhrála celkové hodnocení Tour, 2x jsem vybojovala bronzovou medaili na MS v Xteře na Havaji. V Cross Triatlonu jsem získala titul a bronzovou medaili na MS. Byla pro mě čest závodit s takovou legendou triatlonu jakou byla Flora Duffy (zlatá na OH v Tokio, 6x vyhrála právě na Havaji). Přes triatlon jsem se ale dostala i k Adventure závodům a především Swimrunu, kde jsme v mixovém páru dosáhly na mistrovský titul a jako jediní v historii jsme získali Zlaté číslo.

Zmínila jsi, že jsi se jako reprezentantka v běhu na lyžích hodně zajímala o tréninkovou metodiku. Určitě jsi v podobném duchu analyzovala svoji přípravu i jako triatlonistka.

Přímo jsem z těch tréninků čerpala. Přenášela jsem tréninky z běhu na kolo. Zkoušela. Vytvářela si tréninky. Měla jsme své oblíbené tréninkové kopce. Začala jsem trénovat i na silničním kole. I když jsem se tomu ze začátku docela bránila, je to nezbytná součást přípravy, i když dnes už se ten poměr zase mění.

Je to sport, neustále se to posouvá, jsou nové poznatky metody… Co jsem, ale určitě podcenila bylo plavání. Je to podobné jako v lyžování, pokud není dobrá technika, člověk nikam nedojede a ani nedoplave. Vyplýtvá spoustu sil, ale výsledek je špatný. Já jsem se nikdy nenaučila plavat tak dobře. Pokud se budeme bavit o swimrunu, tam to není tolik o technice plavání, ale spíš o síle. Plavání s packama mi šlo dobře, z lyžování jsem měla sílu.

To chtělo kromě zkušeností i obrovskou motivaci a píli, být sama sobě trenérkou.

V trénincích jsem vycházela z předchozích zkušeností a zkoušela nové věci. Za svůj trénink a výsledek jsem byla zodpovědná jen sama sobě. Nikdy jsem nešla na trénink, že bych ho odbyla, nebo si povolila. Spíš naopak, k tomu naplánovanému jsem si přidávala. Hodně mě pak zaujala knížka od Chrise Garmichela o cyklistickém tréninku, to už je dnes ale překonaná publikace a v době sportestrů, wattmetrů, strydů, měřičů změn tělesné teploty, variability stredečního tepu a nevím čeho všeho si stále myslím, že i vlastní pocit je v tréninku nesmírně důležitý. Možná důležitější než všechna ta čísla. Každá baterie jednou dojde a místo čísel bude černý display.

Jak z tohoto srovnání tréninkových metodik vyšlo běžecké lyžování?

Lyžování je nesmírně těžký sport, ve kterém se musí skloubit technika, rychlost, síla i vytrvalost. Triatlon je s lyžováním hodně podobný především v tom, že výběr tréninkových prostředků je hodně široký. Mě tak nikdy nedělalo zásadní problém změny disciplín. Protože po kolečkových lyžích se normálně chodilo klusat. Stejně tak jako před, nebo po posilovně. Jezdili jsem na kolech, koloběžkách, na kajaku. Myslím, že běžecké lyžování je dobrý základ vlastně pro všechno 😊 (tedy kromě plavání)

V posledních letech jsi asi hlavně trenérkou. Jakým sportům se jako trenérka věnuješ a jaká je tvoje hlavní trenérská náplň?

V našem týmu máme bikery, cyklokrosaře, triatlonisty, překážkového běžce, MTBO a nově i skialpinistu-triatlonistu. Starám se jim kompletně o tréninkové plány. S týmem máme 2-3x týdně tréninky. Já se starám především o tu fyzickou část přípravy a manžel o tu technickou. Přes zimu se věnujeme i běžeckému lyžování, posilovně, běhání a samozřejmě kolu. Snažíme se tréninky dělat pestré, aby kola neměli plné zuby ještě dřív, než začne sezona.

Abys mohla být trenérkou, určitě jsi musela projít nějakým trenérským vzděláním. Rozšířilo ti trenérské studium už tak bohaté zkušenosti? Nebo jsi i přesto získala nové poznatky?

Určitě ano, těch oblastí je tolik, že je neustále co se učit, neustále se objevují nové poznatky o tréninku, výživě, regeneraci, přístupu k tréninku. V triatlonu je to hodně i o těch číslech, ten trénink především na kole je o wattech, neustále se to kontroluje, analyzuje. Tady jsem byla hodně vděčná za to, co jsem se naučila především v triatlonové dvojce. Bylo to opravdu hodně obsáhlé a záběr byl široký, ale vždycky se specialisty v daném oboru.

Můžeš porovnat rozdíl, který je kladen na trenéry v běžeckém lyžování a v triatlonu?

V triatlonu byl ten záběr hodně široký. Musíte si projít atletikou, plaváním i cyklistikou. Neustále probíhají doškolovací semináře. Myslím, že triatlonový svaz se o trenéry v tomhle směru stará dobře. Předpokládám, že v lyžování to funguje podobně.

Jsou tyto zkušenosti přenositelné i do běžeckého lyžování?

Určitě ano. Ale já jsem to měla obráceně. Lyžařské tréninky jsem aplikovala do triatlonu. Postupem času si myslím, že spousta věcí z triatlonu se dá aplikovat i v lyžování. Vždycky bude záležet na minulosti těch konkrétních závodníků. Pokud se jako malý naučí techniku na biku, může využívat v přípravě i závody na horském kole, nebo pokud jako malý plaval, dá se to určitě využít i v přípravě, nebo v rámci regenerace. Lyžaři využívají v přípravě hodně prostředků a dost často je i kombinují, to je s triatlonem hodně podobné.

Na závěr se nemohu nezeptat – jsou za námi olympijské hry. Jelikož stále působíš v blízkosti české reprezentace a zkušenosti s účastí na ZOH máš i jako závodnice, jak vystoupení naší ženské reprezentace hodnotíš?

Holky závodily hezky. Katka Janatová patří do špičky běžeckého lyžování a jednoznačně to potvrdila. Škoda jen, že během her onemocněla. Objevila se na OH i nová jména, mladá děvčata, která mají všechno před sebou a sbírají zkušenosti. Navíc je čeká další vrchol v podobě Mistrovství světa.