Všichni jsme odrazem výsledků reprezentace

Během doprovodného programu Jizerské 50, o který se postaral Svaz lyžařů ČR, se na autogramiádovský piedestal posadil i PAVEL BENC – byl zde především jako velmi úspěšný československý a český reprezentant s vrcholným medailovým umístěním na ZOH v Calgary v roce 1988, vlajkonoš na ZOH 1992 a 1994, pamatovat si ho můžeme i jako emeritního předsedu úseku běžeckého lyžování v rámci SLČR, dnes působí jako ředitel ASC Dukla a předseda Českého klubu olympioniků. O jeho podpis během J50 projevilo zájem mnoho desítek zájemců a u některých z nich bylo vidět, jak dojemné pro ně setkání s Pavlem Bencem bylo. Nedalo nám to a před jeho odletem na ZOH do Milána jsme se jej zeptali na jeho aktuální pohled na běžecké lyžování.

Pavle, ty jsi asi prošel celým systémem běžeckého lyžování, od závodníka v klubu, přes Duklu Liberec až k reprezentaci. Po skončení závodnické kariéry jsi u lyžování zůstal třeba i jako předseda ÚBD SLČR. Máš tedy nejen zkušenosti, nadhled, ale nyní už i důležitý odstup. Jak ty sám hodnotíš aktuální situaci v českém běžeckém lyžování?

Myslím, že české běžecké lyžování je nyní na velmi dobré úrovni. Dokazují to dosavadní výsledky na olympiádě, kde TOP jsou samozřejmě výsledky Jirky Tuže a Katky Janatové, ale dobré výkony předvedli i ostatní reprezentanti. Mohu posuzovat z několikaletých zkušeností i napříč sporty a vím, že dobrých výsledků od více sportovců by nemohlo být bez fungujícího systému napříč přípravou, servisem, managementem, péčí o sportovce atd.

V kontextu dobrých výsledků samozřejmě nesmí zapadnout práce trenérů. Jak v tomto soukolí vnímáš jejich práci?

Ano, je potřeba vyzdvihovat nejen práci sportovců, ale i trenérů. Aktuálním reprezentačním trenérem je Vasil Husák, před ním jím byl Jan Franc. Oba dva do reprezentačního trenérství nastoupili ještě za mého působení ve Svazu lyžařů. Za tu dobu se myslím vypracovali na velmi kvalitní úroveň. Po odchodu Jana France na Slovensko se reprezentačním trenérem stal Vasil Husák a zvládá to dle mého názoru skvěle, a to hlavně díky své píli, odříkání a celkové zapálenosti pro svoji práci. Vnímám, že je pro něho důležitá i naše podpora.

Jak vůbec vnímáš pozici reprezentačního trenéra u nás?

Tohle je věc, která mne hrozně štve. Často se u nás skloňují trenérské perzóny typu Rázl, Bartoš, Ciller nebo Frühauf. Určitě si to zaslouží, dosáhli toho hodně, ale měli to jednodušší v tom, že je nikdo netorpédoval. V našem lyžařském prostředí je moderní, že se reprezentačnímu trenérovi, ať je to kdokoliv, hned hází klacky pod nohy. Mnohdy se mi zdá, že to je prostě jen kolorit vycházející z naší politické kultury, kde opozice musí být za každou cenu opačného názoru. Bylo by fajn, kdyby se české běžecké lyžování odpolitizovalo - reprezentační trenér není opozice ostatním trenérům, ale je to výsledek celkové trenérské vyspělosti. Možná by bylo fajn, kdyby si každý uvědomil, že i on se může stát viditelnějším, třeba i reprezentačním trenérem. V mých závodnických letech jsem vnímal pozitivně, že reprezentační trenér měl u nás opravdovou autoritu a nikdo si ho nedovolil neustále napadat v průběhu roku. Na to pak bylo dost času po sezóně. Je potřeba si uvědomit, že nepohoda trenéra se přenáší na styl jeho práce i na jeho svěřence. Ten, kdo neustále kveruluje, by si měl uvědomit, že svým kverulanstvím přispívá ke špatným výsledkům naší reprezentace.

Z tvých zkušeností, jaký trenér, s jakými vlastnostmi, má naději vychovat olympijské medailisty?

V úterý jsme viděli, že by to klidně mohl být i Vasil Husák. Tak či tak, je to nejen o trenérovi, ale i o prostředí kolem něho. Musí cítit klid na systematickou práci. Chybí mi v běžeckém prostředí respekt k reprezentačnímu trenérovi, který v mé kariéře vždycky měli. Stejně jako pak vždy dostali prostor skládat účty.

Máš nyní jako ředitel ASC Dukla možnost vnímat systém práce ve více sportech. Jsou zkušenosti z výchovy mládeže nebo vzdělávání trenérů přenositelné napříč sporty?

Ano, to jsou věci, které v Dukle vyžadujeme a docela to funguje. Inspirace napříč sporty je určitě důležitá. Je vidět, že ve výchově a vzdělávání trenérů velmi dobře funguje kanoistika. A jiné sporty se od nich učí. Vnímám a jsem rád za to, že úspěšní trenéři jsou ochotni své zkušenosti předávat dál, a i za to, že máme dost trenérů, kteří jsou ochotni učit se od svých kolegů.

Než jsi se stal ředitelem ASC Dukla, byl jsi předsedou běžeckého úseku ve Svazu lyžařů. Dnes, s odstupem času, dělal bys v té době něco jinak?

Ne. Myslím, že jsme na úseku působili v době, kdy bylo důležité dění v něm trochu rozhýbat, oživit, prokysličit. Prosazovali jsme nové věci, dostali jsme do úseku nové lidi s novými myšlenkami, novým nábojem. Byli určitě přínosem, protože na jejich práci se pak vědomky i nevědomky navázalo a velmi dobrou kondici běžeckého lyžování vnímám i tímto pohledem. Myslím, že z těch několika tehdy nových lidí je potřeba zmínit například Petra Steinbacha, který měl jasnou představu o ženské reprezentaci, a proto se stal reprezentačním trenérem žen. Přišel v době, kdy byla tendence přestat posílat ženy na závody světového poháru. On i přesto představil odlišnou koncepci fungování ženské reprezentace, byl to on, kdo tehdy do repre přivedl mimo jiné Petru Hynčicovou nebo Katku Berouškovou, dnes Razýmovou, která pak několik let výsledkově držela běžecké lyžování nad vodou.